na Blog.cz

Kejtí

Místnost ozařuje jen jediná svíčka. Ona sedí na zemi a objímá si rukama kolena. Kýve se dopředu a dozadu. Tam a zpátky. Před ní leží tabletky a žiletka. Nevnímá je. Ona jen vzpomíná… Vzpomíná na doby kdy byla ještě šťastná. To bylo dávno. Hodně dávno. Tehdy si jako malá holka užívala radostí života. Pak ale potkala je. Pak už nic nebylo stejné…

Brala je jako své přátele. Věřila jim a slepě je následovala. To oni ji ukázali co je to život. Co je to utrpení… Ukázali ji co to jsou drogy a co s lidmi dělají. Odmítala. Odmítala dlouho. Pak ji donutili zkusit to. Málem podlehla. Málem se stala stejnou jako oni. Závislou… Málem přišla o svou svobodu!

A pak tu byl ještě ON. Tehdy to pro ni byl pan božský. On… Ten dokonalý. Ale osud ji přál. Aspoň tehdy si to myslela. Byli šťastně zamilovaní… A nebo ne? Ten okamžik si vybavuje zcela jasně…

"Proč to děláš?!" Křičela mezi vzlyky.

"A proč bych to nedělal když můžu?" Zasmál se a znovu zvedl ruku aby ji uhodil.

Tehdy to bylo poprvé… Poprvé co sáhla po tabletkách. Ten nádherný pocit když ji nic netrápilo! Nevšímala si toho že se z ní pomalu stávala troska. Hlavně že starosti mizely. Nikdo se nezajímal co s ní je. Nikdo ji nemohl zachránit. Byla to prostě TA DIVNÁ.

Přesto od nic neodešla. Byla tak naivní! Myslela si že by ji mohli pomoct. Ale oni ji poslali do … , že mají svých problémů dost a ať si ty svoje řeší sama. Vlastně… jedno východisko ji nabídli. Alkohol a drogy… Odmítala, bránila se. Brečela a křičela jako psychopat. Potápěla se ke dnu a nebyl tady nikdo kdo by ji mohl vytáhnout…

Ale pak si to uvědomila. Musí od nich pryč. Musí zapomenout! Začala se tedy pomalu zotavovat a uvědomovat si že život vlastně není až tak špatný. Začala znovu žít. Ale už nikdy nemohla být tou malou, důvěřivou holčičkou. Už byla jen nedůvěřivá ulhaná mrcha. Vytvořila si ochrannou ulitu a nechtěla nikoho pustit pod povrch. Co kdyby se opakovaly chyby minulosti?

Ale ONI ji pomáhají! S nimi je život lepší! S nimi už nemyslí na minulost. Oni jsou její nový začátek! Ale ne nadarmo se říká že můžete utéct kamkoli a schovat se kdekoli, ale vzpomínky si vás najdou… A ony si ji našly.

Nyní sedí v pokoji ozařovaném jedinou svíčkou, objímá si rukama kolena, kýve se dozadu a dopředu, tam a zpátky… A nyní… Nyní hledí na tabletky a žiletku… Zvolit to či ono? A nebo žít? Užívat si života? Chytit se jejich pomocné ruky? Rozbrečí se. Ne… Je to moc těžké!

První tabletka mizí v jejich ústech…

Druhá… třetí… čtvrtá…

Dvacátá tabletka zmizela… Přichází milosrdné mdloby. Poslední slza steče po její tváři. Jako by říkala "sbohem…"